Představíme si ptáka, který se teprve za posledních sto let stal z plachého lesního tvora stálým a nepřehlédnutelným spoluobyvatelem našich měst.

Kos černý (latinsky Turdus merula, slovensky Drozd čierný, anglicky Common Blackbird)

Jak ho poznáme? Většina z nás snadno pozná kosího samečka. Je uhlově černý s výrazně oranžově žlutým zobákem. Jak už tomu ve zvířecí říši bývá, samička je mnohem méně nápadná. Vybarvená je dohněda s bělavějším hrdlem a skvrnitou hrudí, zobák má více do šeda. Jeho zpěv se ozývá hlavně brzy ráno, navečer a někdy dokonce v noci, je silný, melodický a s dlouhými strofami.

I když ho známe hlavně jako křiklavého drzouna, který bez problémů snáší hlomoz města, je potřeba upozornit i na druhou populaci (odborněji subpopulaci) kosa, která neemigrovala z lesa a stálé tam žije. Lesní jedinci jsou mnohem plašší a navíc jsou tažní, na zimu odlétají k Atlantiku či do Středomoří. My spíše spatříme kosa urbanizovaného, svým typickým způsobem poskakujícího v parcích či zahradách. Typickým jeho znakem je také trhavé kývání ocasem. Většině kosů město poskytuje tolik potravních příležitostí, že část populace (cca 1/3) neodlétá ani na zimu. Právě s těmito jedinci se můžeme potkat v zimě i na našem krmítku.

Také s hnízděním si kosy neberou servítky. Hnízdí bez problémů v parcích, na zahradách, dvorcích nebo dokonce v truhlících na balkónech. Mláďata vyvádí až třikrát ročně a to od dubna do srpna.

Kos tahající žížalu z půdy je poměrně časté představení v parcích našich měst. Přes léto jde totiž společně s hmyzem a plži o jeho základní stravu. Nepohrdne však ani různými bobulemi či ovocem. Rostlinnou stravou se živí také přes zimu a doplňuje ji navíc o různé nalezené zbytky. Při zimním přikrmování kosa je potřeba mít na paměti, že jde přeci jen o drzého městského floutka a dokáže si uzurpovat celé krmítko, proto se doporučuje např. zavěsit jablko na jiný strom než máme krmítko.

Ptačí krmítka a budky najdete v našem obchůdku.