S pojmy ekozahrada, biozahrada, přírodní zahrada se lze v poslední době poměrně často setkat. I když by se mohlo zdát, že každý název označuje jiný zahradnický styl, není tomu tak úplně.

Jmenované pojmy mají společnou myšlenku v propojení potřeb člověka, rostlin a živočichů vyskytujících se na zahradě. Jinými slovy nechápou zahradu jen jako místo pro vypěstování co největší úrody případně jako rekreační prostor, ale berou zahradu především jako prostor, kde se přirozeně vyskytují nejrůznější divocí živočichové a plané rostliny. Přírodní zahradník (stejně jako biozahradník nebo ekozahradník) se s nimi nesnaží za každou cenu bojovat, ale snaží se naopak jejich přítomnosti využít ve svůj prospěch a prospěch své úrody. Někdy mohou být zmíněné zahradnické postupy označovány jako zahradničení v souladu s přírodou.

Tento postup ovšem není nic mystického nebo magického a také nejde o žádný nový vynalez, ale jen o znovuobjevení již objeveného. V různých publikacích často zmiňovaný obdiv ke znalostem našich prababiček a pradědů v oblasti pěstování má jistě své opodstatnění. Onen um našich prapředků přitom nebylo nic jiného, než po generace předávané poznatky vypozorované z přírody. Naši předkové věděli, jak zajistit úrodnost půdy i bez použití chemikálií či jak zvýšit úrodu vhodným zkombinováním rostlin.

Mezi organismy navzájem a mezi nimi a prostředím existují tzv. ekologické vztahy. Ve zkratce řečeno, jeden organismus je potravou dalšího a ten zase dalšího, určitá rostlina může potlačovat růst některé jiné a naopak pomáhat v růstu úplně jinému druhu, některá rostlina neporoste v písčité půdě, jiný druh zase poroste jen tam apod. Poznání a uvědomění si těchto vztahů je jedním z nejdůležitějších principů zmíněných zahradnických přístupů. Přírodní zahradník by měl vědět například, že slunéčko sedmitečné (ale i larva zlatoočka nebo pestřenky) požírá ve velkém mšice a proto by se je měl snažit na svoji zahradu přilákat.

Zahrady v souladu s přírodou jsou různorodé území s  pestrou skladbou rostlin, které užitečným živočichům poskytuje dostatek míst k úkrytu přes den a přezimování (o některých budeme psát v příštích číslech Zahrádkáře). Zásadní je i péče o půdu a doplňování organické hmoty do ní. Právě obsah organické hmoty v půdě určuje zdraví půdy a její úrodnost a má také mimo jiné vliv na schopnost zachycovat vodu a vázat živiny. Organickou hmotou jsou nejrůznější zbytky rostlin (například zelené hnojení), kompost (v něm se uplatní zbytky z kuchyně) či hnůj z hospodářských zvířat.  Při vhodné kombinaci přirozených ekologických vztahů a zdravé půdy   není potřeba používat umělých chemických hnojiv a postřiků pro lepší růst pěstovaných rostlin a omezení jejich chorob a škůdců. 

Zajímavý je historický vývoj zahradničení v souladu s přírodou, který právě ukazuje, že se nejedná jen o nějaký současný módní výstřelek. Historicky nejstarším stylem je přírodní zahrada. Vznik je kladen ke konci 19. století v Anglii, i když základy lze spatřovat již o století dříve. Jednalo se o celé krajinářské celky, které využívaly některé prvky krajinné struktury (lesy, louky, jezera). Území bylo navrhnuto tak, aby připomínalo divokou přírodu. V současnosti se na přírodní zahradu pohlíží nejen jako na formu prezentující se přírodně navenek, ale důležitá je i funkčnost v přírodním duchu, zejména podpora užitečných živočichů a planých rostlin, tak jak je popsáno výše v základní charakteristice. Pojem biozahrada (biologická zahrada) souvisí s rozvojem organického zemědělství v první polovině 20. století. Nosnou myšlenkou byla péče o zdraví půdy a plodin bez užití umělých hnojiv a postřiků. Poslední pojem ekozahrada (ekologická zahrada) je spíše uměle vytvořené novotvar, kdy předpona eko- značí snahu o soulad s životním prostředím. V konečném důsledku je jedno, jestli se pěstitel rozhodne být přírodním zahradníkem, biozahradníkem nebo ekozahradníkem. Důležité je ztotožnění se se základními principy.

 

Mnoho pěstitelů se na zde popisované styly dívá s velkou nedůvěrou, což je určitě dáno mediálním povykem okolo slov s předponou eko- a bio- .Při přednáškách o přírodním zahradničení také častou slýchám obavu zahrádkářů, že když přistoupí na principy přírodního zahradničení, stane se z jejich pozemku nevzhledná džungle plná plevele, kde neporoste nic k užitku. Proto bych doporučil jako velmi inspirativní rakouský projekt Natur im Garten (příroda v zahradě), který funguje již mnoho let a je podporován i zemskou vládou Dolního Rakouska. V rámci projektu byla vytvořena síť mnoha ukázkových veřejně přístupných zahrad a parků, které dodržují pravidla přírodního zahradničení – nepoužívají umělá hnojiva, postřiky a rašelinu, přítomnost důležitých prvků pro přírodní zahradu (živý listnatý plot, suchá zídka apod.). Kdokoliv se zahradou pak může při splnění uvedených podmínek získat plaketu a může svoji zahradu jednou za čas zpřístupnit návštěvníkům. Tento projekt probíhá v současnosti i u nás; seznam našich ukázkových zahrad najdete na ekomapě ekologického institutu Veronica. Vřele bych také doporučil návštěvu ukázkových přírodních zahrad v rakouském Tullnu (Die Garten Tulln) – zhruba 30 km severovýchodně od Vídně, kde může návštěvník vidět, že přírodní zahrada může být všechno, jen ne zarostlá a neplodná. 

 

Článek vyšel poprvé v časopisu Zahrádkář (únor 2013).